Září 2012

Dnešní svět

14. září 2012 v 20:57 | Saráha |  Úvahy ostatních
Zamysleme se chvíli nad tím jak nás všechny ovlivňuje moderní doba? Jak to bylo v minulosti, když nebyli počítače, televize...

Dítě z dob minulých se po škole sešlo s kamarády nebo si přečetlo oblíbenou knihu. Pomohlo staršímu, když potřeboval. Poté co přišlo domů, čekala tam na něj matka s otcem s teplou večeří. Rodiče dbali více na jeho vzdělání a sami s ním probírali učivo. Věnovali se mu co nejvíc to šlo a užívali si spolu spoustu zážitků. Pokud přišlo se špatnou známkou, káráni ho neminulo. Rodiče je nutili hrát na housle a jiné nástroje.
A co dnešní dítě? To přijde domů a místo, aby šlo na chvíli ven, pustí si zpravidla počítač či televizi. Díky dnešním vymoženostem si raději povinnou četbu nahradí zfilmovanou podobou a nebo si ji opíší na internetu. Druhý den se pak ve škole omlouvá paní učitelce, že nemá domácí úkol nebo že se nemohl naučit, neboť neměl dostatek času. Starší člověk ho musí ještě prosit, jestli by mu nemohl pomoci. Přijde-li domů se špatnou známkou, dostane se mu jenom nepříjemného seřvání. Pro dítě je však zlé, když jeho rodiče dělají to samé. Radši se baví a dítěti nevěnují skoro žádnou pozornost. Tohle zažívá v této době mnohem více rodin na celém světě než v 90. letech minulého století.

Děti chtějí být dospělými, dospělý dětmi...

14. září 2012 v 15:52 | Saráha |  Úvahy ostatních
Děti chtějí být dospělými, protože nechtějí chodit do školy, psát domácí úkoly, ráno časně vstávat a nechtějí poslouchat rodiče. Ale vůbec si neuvědomují, že až vyrostou začnou mít ještě větší starosti, budou muset chodit do práce, poslouchat nadřízené, starat se o rodinu a řešit nejrůznější problémy, co k životu patří. Narážíme na takové chování dětí každý den, a ani to nemusíme nijak extra vyhledávat.
Třeba osmiletá dívenka si své čerstvé umění čtení procvičuje místo na slabikáři nebo abecedě na pro pubertální děvčata zaměřeném časopisu BRAVO. A ještě ukazuje babičce obrázek Brada Pitta. Ta jen nevěřícně zakývá hlavou, že je úžasná a jak už je velká a užívá si dál svého skromného důchodu, kvůli němuž pracovala celý život.
Zasněné dospělé, jak se vracejí do svých dětských let, však taky není problém najít. Na hřištích, kde si hrávali s kamarády na pískovišti a plácali bábovičky, dnes vidí děti, jak po sobě střílí kuličkovými pistolemi, div si nevystřelí oko.
A vzpomínají, jaké to bylo být dítětem, chodit do školy a nikoli do zaměstnání, mít jen 6 hodin výuky a ne 8 hodin práce, mít prázdniny a ne pouze víkendy. Starosti se zdražováním nechat za sebou a být zase jen to dítě, které si plácá bábovičku..

Jaroslav Seifert - píseň, poštovní holub

13. září 2012 v 18:02 | Saráha |  Básně ostatních
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

Úvaha o lásce

13. září 2012 v 16:54 | Saráha |  Úvahy ostatních
Tvrdí se, že milujeme, abychom byli milováni - já tvrdím, že milujeme, abychom dokázali žít. Milovat znamená myslet na někoho jiného než sám na sebe. Ten, kdo nás miluje, má nad námi větší moc než mi samotní.
Zamilovaní lidé, to je vlastně jedna nádherná a čistá duše, která se spojila ve dvou bytostech. Navzájem se doplňují, navzájem cítí, cítí stejnou radost, společné emoce, cítí vše nádherné, co před tím nepoznali, mají pocit, že létají, protože neznají strach, pouze obavu z konce, spoléhají se jeden na druhého a ne sami na sebe. Láska znamená věřit jeden v druhého!
Říká se, že z přátelství může vzniknout láska, ale z lásky nevznikne velké přátelství. Já si to nemyslím, protože o dobrého přítele nechceme přijít, ale chceme na tom být ještě lépe. Naproti tomu máme-li velkou lásku a nechceme ji ztratit, modlíme se, abychom dopadli alespoň jako dobří přátelé, abychom zůstali stále spolu. Jestli to vyjde, to záleží na síle a na vůli, kterou do toho vložíme a na emocích, které v nás zůstaly.
Pravda je taková, že čím větší moc máme, tím více se bojíme, že ji ztratíme. V lásce je to stejné - čím více milujeme, tím větší strach máme z konce nebo naražení a tvrdého pádu. Ale nemůžeme žít jen pro to dobré, protože bez trochy toho špatného nepoznáme to, co je pro nás nejhezčí.
Ale i přesto je lepší nešťastně milovat, nežli lásku neprožít. Ten, kdo v lásku nevěří, není hoden ji poznat v plné síle, protože není dost silný na to přijmout následky. Ten kdo je moudrý, miluje a neřeší, co se může stát. Ty nejhloupější věci dělá člověk opilý nebo zamilovaný, proto milovat znamená přestat myslet na ostatní věci. Zamilovaný člověk žije z okamžiků, budoucnost nebo minulost ho nezajímá, vidí jen toho druhého v nádherném světě ve správný čas, kdy by pro něj udělal naprosto cokoliv. Láska je největší ze všech citů, protože útočí na srdce, mozek a všechny naše smysly. Pravá láska se pozná tak, že nezná konec, nebo si ho velmi krutě najde. Proto si někteří lidé lásku nepřipustí k tělu, protože se bojí, že by mohli znovu narazit. Někteří lidé se nezamilují, nebo v to nevěří, protože se bojí, že narazí a že se již nezvednou. Pravda je taková, že si jen nechtějí připustit někoho k tělu, protože se bojí, že jim ublíží. Skutečnost přitom je taková, že ublížit si mohou jen sami tím, že k sobě lásku nepustí; když za ni budou bojovat, tak o ni nikdy nepřijdou. Všechno má svůj konec, i když si to nepřejeme. S každou minutou máme možnost obrátit náš život naruby, je jen na nás, jak toho využijeme.