Duben 2014

Temná vášeň

25. dubna 2014 v 16:03 | Saráha |  Básně ostatních
Temná je vášeň dekadentních básníků
rozervaných uvnitř na kusy...
Před vlastní duší ve stálém úniku,
ač bránit se v podstatě nemusí.

(Naopak)
Libovat si v té rozedranosti,
nechat ji vsáknout do každé buňky,
až celého nitra se nakonec zhostí.
A pak...stejně nečekaně odezní...

Předtím však rozum zastíní ta přemilá
krásná laň - něžná i nedostupná.
Odejde zpátky tam, odkud se zjevila.
Každý pocítit chtěl ta rudá ústa chutná.

Ach, ty krásná vílo všech kouzelných chvil,
v šatičkách utkaných z lístků čajovníku.
Mnohého chtíč po Tobě nad rozumem zvítězil.
Tvá ústa zastihla každého při úniku.

Ten nenadálý žal je nutné opět prožít,
vytěsnit násilně ze svého života,
či proň svůj staletý chrám zbořit?
A co když pak čeká ji už jenom samota?

Chrám utkaný z jistoty
a předstírané harmonie.
Panensky sladké čistoty
a nesouměrné melodie.

Základy chrámu do moře padají,
ten tyčí se do nebes a přesto nespadne.
Myšlenky svrhnout jej ji potajmu žádají,
pro ni jsou projevem jen touhy závadné.

Nakonec život svůj tomu chrámu přislíbí
a celý svět do duše jí proniká.
Svůj nevinný sen potajmu vášnivě políbí,
čímž přivede k životu věčného básníka.

poetik.cz

Hudba

23. dubna 2014 v 20:30 | Saráha |  Téma týdne
"Hudba je jedním z nejkrásnějších a nejnádhernějších darů božích. Je jedním z nejlepších umění. Noty oživují slova. Hudba zahání duchu smutek, jako bychom se dívali na krále Saula. Je nejlepší útěchou pro zarmoucené lidi, jí se srdce upokojí, občerství a osvěží."
"Hudba je nejdokonalejší typ umění: neprozradí nikdy svoje tajemství."
"Ticho je vždycky součástí krásné hudby. Ticho je vždycky součástí krásného umění. Ticho je vždycky součástí krásného života."
"Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti."
"Hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskytějším místům duše."
"Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce."
"Hudba je těsnopis emocí. Emoce, které lze popsat tak nesnadno, jsou přímo sdělovány člověku v hudbě a v tom je její síla a význam."
"Hudba je výrazem vášnivé a nešťastné duše."

Kráčející smrt

14. dubna 2014 v 8:00 | Saráha |  Básně ostatních
Dva proti sobě jsou,
na život a na smrt bojujou.
Z lásky se z obou stávají vrazi,
z pohybů jejich mečů mrazí.

Oba stejnou dívku milují,
právě o ni tu teď bojují.
Ta doma je - nevědomá toho souboje,
sama si veselou píseň prozpěvuje...

Na bojišti ale meče cinkají,
bojovníci s výpady neustávají.
Výkřik se ozve, krev vystříkne...
To jeden druhého do ruky sekne.

Ten vzdávaje se meč odhodí:
"Tato dívka se ke mě nehodí.
Tak ty u ní zkus štěstí své,
já hledat ho půjdu si jinde".

"Já odejít tě nenechám.
Jsi raněný a jsi tu sám!
Do mého revíru jsi neměl jít,
za to teď musíš zaplatit!"

Už ani meč si vzít nestačil,
zraněný mnohem pomalejší byl.
V mžiku proto na zem mrtvý pad,
v červeném jezeře se musí vykoupat.

"A teď já získám, o co tady šlo!"
Nic ohrozit ho už nemohlo...
"Děvče krásné jako kvítek!"
Získal ho ale bez výčitek?

Najednou před ním někdo stojí -
osoba s kápí, v černém kroji...
Nakřáplý hlas, kůže celá bledá -
moc přívětivě ta osoba nevypadá...

"Neutočí se na bezbranného!
Neutočí se na raněného!
Jako trest se mnou musíš jít,
nikdy už se sem nesmíš navrátit!"

"Smilujte se, převeliká dámo!
Polepším se, slibuji, ano?"
"Marné je tvoje slibování,
já totiž neznám slitování."

Bojovník stále drží ostrý meč:
"Stačí ji švihnout po krku přec!"
Jaké však je jeho překvapení,
sekne a - hlava dole není!

"Já nemohu umřít, ty blázne;
cos ale proved je nehorázné!
Se mnou teď půjdeš - teď hned!
Od zrůd jako ty já očistím svět!"


A nic netušící dívka doma je veselá -
přemýšlí, koho z těch dvou si zvolí za manžela...
os-atmosfera.net

Zpěvy nekonečné noci

12. dubna 2014 v 11:10 | Saráha |  Básně ostatních
Přivřená víčka v měsíční záři
rozpuštěné vlasy leží na polštáři
a na nočním stolku hřeben a nůž
je půlnoc - je půlnoc už?
Šepot okolostojících stínů
snad jim ještě odpovědět stihnu,
než mne pozře blahořečená paní noc
na kterou se těším, ó, jak moc…

A já, padající vstříc černé zemi
v přeskakujícím světle žárovky
přes střechy a holé stěny
na rohu poničené pohovky
jsem slyšel hlas, tak opojně šeptající
o vědomí, které je nejkrásnější mizící,
a o nevyhnutelnosti konce mého
tak frivolně v noži střeženého

Tak sám…a rozbitý, pochroumaný
tvým slovům, Hekaté, odevzdaný
tvým výzvám otevřený na
vždy stejný, vždycky jiný
bolestivě pozměněný
v sebelítosti směšný
podřezávám si zápěstí
tvá láska, má temná krásko
přichází s bolestí.
os-atmosfera.net

Dálka

10. dubna 2014 v 13:11 | Saráha |  Básně ostatních
Šepot vln v dáli zní,
loď se houpá a sní.
Kolikrát jsi plul, kolik vzácných dní
nebyl si s ní?

Už se snáší sníh,
a s ním se snáší i hřích
Kolikrát jsi plul, kolik vzácných dní
nebyl si s ní?

Už se snáší sníh,
a s ním se snáší i hřích.
Kolik přečíst knih,
v kterých vítězí lásky smích?

Andělé spí,nad zemí v oblacích,
vítr nese tvé jméno k pobřeží.
V pekle závidí,že nám lásku střeží
anděl v očích tvých,který utápí svoje trápení.

Ostrý šíp probodává nebe,
jen pro nás dva bude hřmít
bouře nás rozdělí a pak přivede mi tebe,
slunce hřeje dál a sám ti sůl ze svých rtů dám pít.

Andělé spí,nad zemí v oblacích
růže opadá ve sklenici od vína.
V pekle závidí,že nám lásku svěří.
Hvězdy v očích tvých,když tě políbím,všechny padají.
os-atmosfera.net

Motýl v síti

8. dubna 2014 v 12:00 | Saráha |  Básně ostatních
Po vodě chodit chtěls,
v poušti stavět hráz,
v létě slunce hřát,
a v zimě chladit mráz.

Běžet před šelmou,
vodu z ledu pít,
schovávat se přede mou,
jako blázen žít.

Ruku v ruce jít,
slyšet každý krok,
cítit vůni tvou,
to se nedá popsat do pár slok.

Se mnou poslední
nikdy nemůžeš být,
chybíš mi tolik dní,
v noci o tobě smím jen snít.

Baby,se mnou nejsi sám,
motýli letí rovnou k nám.
Řeka tekla dál a vítr tehdy vál,
když si chtěl obeplout svět tam a sem.
Na konec světa vzíts mě chtěl
a jenom přede mnou ses chvěl.

Pokaždé mi vezmeš dech.
S láskou si nemůžeš hrát,
pokud chceš cítit štěstí všech blech
a celý den se smát.
Krásu lásky vrať mi zpět,
nebe udělej jasnější.
Chtěl si změnit svět,
chtěl si vše jistější?

Se mnou poslední
nikdy nemůžeš být,
chybíš mi tolik dní,
v noci o tobě smím jen snít
a přitom chci tě mít
v náručí a tančit v záři měsíční.

Baby,se mnou nejsi sám,
motýli letí rovnou k nám.
Řeka tekla dál a vítr tehdy vál,
když si chtěl obeplout svět tam a sem.
Na konec světa vzíts mě chtěl
a jenom přede mnou ses chvěl.
os-atmosfera.net

Vykradač hrobů

6. dubna 2014 v 13:00 | Saráha |  Básně ostatních
Noc temná je, děsivá.
A ani hvězdy nesvítí.
A přesto osoba jediná
temnou ulicí se řítí.

Pomalu pohybující se osoba,
je v černém celá oblečena.
Na dálku zní jde cítit zloba,
a asi chce býti nespatřena.

A dál míří do noci, do temnoty.
A hřbitov se zdá být jeho cíl.
Branku už má na dosah ruky…
Že by on vykradač hrobů byl?

Otevře branku rezavou,
s docela hlasitým vrznutím.
Mezi hroby chodí s otravou,
rád by si ulevil kopnutím.

A hrobky vidí veliké tři -
na samém konci hřbitova.
"Odpočívejte v pokoji bratři,
já jen vynesu věci z vašeho domova!"

A už je u hrobky nejmenší,
co nejvíce zanedbaně vypadá.
Po rozbití zámku ale strachy uskočí,
a nával zimy ho napadá.

Před ním se zjeví žena,
co vznáší se jen tak nad zemí...
Někoho lupiči připomíná...
"Jak má matka vypadá to zjevení..."

"Ach synu můj, synu!
Nechoď do hrobky dále.
Oni uznají tvou vinu,
a stane se neštěstí nenadálé!

Nože po tobě budou vrhat,
a chtít tě budou mezi sebe.
A ty nebudeš stačit prchat,
bude jich příliš mnoho na tebe!"

"Mlč matko, nejsi skutečná!
Jsi jen výplod mé představivosti!
Už dávno jsi mrtvá, do hrobu daná!
A do té hrobky půjdu - k tvé nelibosti!"

Do hrobky sejde tajemné,
a matku nahoře nechá.
Pobere vše, co cenné je,
a rychle zpět na vzduch spěchá.

"Ach synu můj, synu!
bbb Cennosti zahoď, pryč utíkej!
Oni uznají tvou vinu,
běž pryč z tohoto místa, spěchej!

Nechoď už do hrobky tmavé,
sic nepovede se ti dobře!
Oni uhasí ohně tvé -
synu, ach, jednej moudře!"

"Matko nechej už toho!
Kde máš ty slibované nože?
Jdi otravovat někoho jiného!
Jenže ty už nikoho nemáš, že?"

A zase matku neposlouchá,
a do druhé hrobky vejde.
Při zjištění, kolik je tam zlata,
dokonce i strach z matky ho přejde.

"Matko, matko, mámo!
Na ten lup se podívej!
To bude překrásné ráno -
už ráno budu bohatej!"

"Ach synu můj, synu!
Copak ty nechápeš to nebezpečí?
Oni uznají tvou vinu!
A za každým rohem už se past krčí!"

"Mámo, přestaň už mluvit!
Musím jít i do té největší hrobky -
její poklady na vzduch vylovit.
Jen se nic neboj, za chvíli jsem zpátky…"

Do poslední hrobky už vchází.
Spousta chodeb a nikde nic zajímavého...
Potom však přeci truhlu nachází,
A už jen přemýšlí, co je v ní cenného.

V truhle najde nože stříbrné,
"NOŽE PO TOBĚ BUDOU VRHAT"
A na matčiny slova si vzpomene…
"A TY NEBUDEŠ STAČIT PRCHAT"

Lupič se lekne,
a rychle pryč spěchá.
Velký nával strachu jej žene -
dokonce i lup v chodbě zanechá.

"Neměl jsem chodit do této hrobky,
měl jsem se spokojit s tím, co jsem měl!
Teď nemám nic, jen hrůzný zážitek z kobky.
S tím zlatem bych si dopřál vše, co bych chtěl!

Štěstí, že předtím si značky na stěny dělal,
Aby věděl, kudy zpátky jít.
Teď už by se v rozlehlém labyrintu nevyznal,
a musel by v něm na věky věků být.

Zrychlí běh co nejvíce je možné,
najednou zakopne a na zem spadne.
A náhle se ocitá ve tmě černočerné -
jeho petrolejová lampa se rozpadne.

A zase si vzpomene na varování:
"ONI UHASÍ OHNĚ TVÉ!"
Však v tmě tmoucí už není slitování:
"Neuvidím teď značky své!"

Labyrint chodeb nikde nekončí -
ve tmě se každá křižovatka stala nepřítelem.
"ZA KAŽDÝM ROHEM SE PAST KRČÍ"
Lupič se z podzemí nedostane ven!

Tento muž hledal dlouho cestu,
nakonec ji však nenašel.
Lehl si na kamennou podestu -
a na onen svět odešel…
os-atmosfera.net

Král Havran

4. dubna 2014 v 8:11 | Saráha |  Básně ostatních
Větev praská
listy blednou
sníh zem laská
mraky šednou
a led uchvátil řeky
nad nimi Král Havran letí.

Z nebes kráká:
Ymgrymiad!
Už se smráká
země má hlad
temná křídla noci
šeď nebeská nosí.

Mrtvý strom
ho dnes hostí,
mocný hrom
a pláň kostí
nosí v matném peří
co jak mrtví hoří.

Pane zimy
králi dravců
tobě stíny
všech krkavců
a vran a ptáků z bolestivých snů
nosí kořist krve plnou.

Ymgrimiad!
Den je krátký
tvůj hlas hladký
dnes zmizí snad
Král Havran tak praví
pán náš mrchožravý.

Havran letí
k úsvitu, co není,
Ymgrimiad!
Zima končí
a z krále je zas jen
havran.
os-atmosfera.net

Úplňková balada

3. dubna 2014 v 11:10 | Saráha |  Básně ostatních
I tma je, měsíc v úplňku září.
Ve světnici žena sedí, slzy jí kanou po tváři.

Krvelačná příšera,chodící jen za úplňku,
roztrhala jí manžela a dále svobodná běhá venku.
-------------------------
I den je, den před úplňkem.
Někteří vesničané pomstít padlého chtějí. "Bude konec s tím vlkodlakem!"

Proto skryjí se,a na setmění čekají.
A na nebezpečí vůbec nemyslí - touha po pomstě je pohání.
-------------------------
I tma je,měsíc v úplňku září.
Ve světnici žena sedí,slzy ji zase kanou po tváři.

"Proč probůh doma nezůstali? Bůh ví, kolik lidí ještě padne...
Doma, v bezpečí chalup zůstat nemohli? Mám pocit, že všechna vina nakonec na mne dopadne."

Nikdo však v boji nepadl,vlkodlak neútočil, krotký byl.
Muži ho do klece dali a řekli jen: "S popravou do rána počkáme, zjistíme kdo kamaráda zabil!"
-------------------------
I den je,den po úplňku.
Ke kleci chvátají lidé, kteří už ví o lapeném vlkodlaku...

V kleci spí mladík, asi kolem dvaceti let.
Každý ho zná, je hodný milý...Nikdo by to do něj nebyl řek!

"I ne! To pravda snad není!"Křičí žena a točí se ji svět.
"Vždyť on je nejhodnější z vesnice! Neraňte takto útlý věk!

I nechte ho žít, on nemůže zato, co dělá!"
Křičí žena dál a pokračuje: "Já mu odpustím smrt manžela!

Nechte ho žít,on za své prokletí nemůže!
Budeme ho přes úplněk někam zavírat, tento způsob určitě pomůže!"

"I ne, já svůj trest přijímám", probuzený mladík zanaříkal...
"Neměl jsem být tak pošetilý, vždyť kousnout od vlkodlaka jsem se nechal!

Smrt bude vítaným vysvobozením, vždyť vidíte, co teď ze mě je...
Krvelačná příšera jedenkrát měsíčně? To ať mi pohřební píseň někdo zapěje!"

Mějte na paměti však tři věci: Že nejsem jediný vlkodlak -
před třemi měsíci mne jeden kousnul. A navíc ani nevím, jestli já jsem ten vrah!"
-------------------------
I několik dnů pryč je... Bílý měsíc teď září...
Žena sedí v teple u kamen, slzy ji kanou po tváři.

"Můj ty smutku, vážně to udělali! Pár dní před úplňkem!
Zde jde už o víc než jen nebožtíka manžela!

Zabili i sotva zletilého kluka! Kvůli mě! Kéž bych se neviděla!"
-------------------------
Už další úplněk přišel, nikdo však nečeká nebezpečí...
Ach bože, jak velká to chyba! Za stromy se totiž něco krčí...

I zavyje to a zaječí, skoro jako vlk to vypadá.
A všichni co to slyší berou do zaječích a většina se nejhoršího obává...

Vesničany na skálu příšera nahání, a žena křičí:
"Vidíte? Vy nesprávného jste zabili! Proto on byl tak krotký i v kůži vlkodlačí!"

A v tu chvíli příšera zavrčí: "Ty jsi vlkodlačí kat!"
A tlapou se silně ožene a jeden z vesničanů ze skály spad.

"A kvůli tvému manželovi to začalo! Tak tedy pykej stařeno!"
Kousl ji a pak - ... ...pak najednou vše zčernalo.

Žena se probrala za svítání na mostě. Vůbec nevěděla, jak se tam dostala...
Pochopila to však vzápětí:
"Ach bože! Bůh ví, co jsem komu ve vlkodlačí podobě udělala!

Možná jsem někoho pokousala, možná i někoho zabila!"
Rozhlédla se, šla ke kraji mostu a - A skočila!

-------------------------
Ještě týž den našli vesničané její tělo. Pohřeb udělali hned druhý den.
Všechny vlkodlaky vyhnali za hranici země, už nebyl důvod bát se vyjít v noci ven.

Ale příběh smutný v srdcích dál žije, a ponaučení si z něj vzal každý.
Především to, že než někoho obviníš, ověř si, co je na tvém obvinění pravdy...
os-atmosfera.net