Srpen 2014

Kočka a pes

25. srpna 2014 v 12:05 | Sarah Delwans |  Jednorázové povídky
Remus Lupin seděl pod stromem a četl si učebnici přeměňovaní.

V tu chvíli se vyřítil pes z hradu a běžel rovnou k němu. Skočil na Náměsíčníka a povalil ho na zem.

"Ty cvoku! Jestli mě olízneš, přetáhnu tě novinami!" smál se. Pes hlasitě zaštěkal.

Remusovi nemohlo ujít, že se ostatní studenti pobaveně otáčejí.

Kdyby tak věděli, proběhlo mu hlavou.

Černý chundelatý hafan seskočil z mladého vlkodlaka a běžel na louku poblíž, začal tam různě skákat, honit se za svým vlastním ocasem a chňapat po motýlech. Ostatní se jen smáli.

Pes se otočil, a pohlédl na kočku, která se na něj upřeně dívala. Byla mourovatá s černými skvrnami kolem očí.

Samozřejmě Minerva McGonagelová, kdo taky jiný.

Tichošlápek se na ní koukl stejně upřeným pohledem a začal se pomalu přibližovat.

Chtěl využít toho, že není teď jako student, nemůže dostat školní trest.

Byl jen pár metrů od oné čičiny. A pak vystartoval, až se mu od noh prášilo.

"Mňááááááum!" ozvalo se přes celé nádvoří a kočka byla najednou fuč, raději utekla do svého kabinetu.

Remus Lupin se chechtal, jako cvok, kterému řekli, že ho propouštějí z blázince domů. A rozhodně nebyl jediný.

Smrtijedka se svědomím.

18. srpna 2014 v 20:14 | Sarah Delwans |  Jednorázové povídky
Byla potemnělá noc, žena v černé kápi šla tichou ulicí. Dostala příkaz, příkaz od svého Pána. Musela jej splnit.
Došla až k dřevěnému domku, kde dosud svítila světla. V okně byla vidět žena, která momentálně seděla v křesle a nervózně se rozhlížela kolem.
Smrtijedka neváhala, vzala za kliku od vrátek a pomalu jej otevřela. Přešla malou zahradu až k domovním dveřím. Rozrazila je.
Amanda Wogerdová, která seděla dosud v křesle, sebou škubla. Neměla hůlku, byla totiž moták.
Zjistila moc, zjistila moc informací, které vědět nikdo neměl, proto bude zabita.Žena v kápi neváhala a vyběhla schody nahoru.
Zamířila rovnou do pokoje, kde se již krčela matka malého dítěte, to ale nikoho nezajímalo - ani to ona druhá žena nevěděla, kdyby snad ano…?
"AVADA KEDAVRA!" zaznělo nocí, z hůlky vystřelil plamen zeleného světla. Amanda byla mrtvá.
Najednou se z čistého ticha ozval další hlas. Ne, nebyl to hlas, ale brekot. Pláč. Smrtijedka jménem Rose Black, sebou trhla. Šla do vedlejšího pokoje.
V postýlce leželo malé dítě, nemohlo mu být ani měsíc. Jeho otec zemřel před několika týdny, dnes i jeho matka. A mohla za to Rose.
"Zabij všechny, kteří se ti postaví do cesty!" zněl rozkaz.
Copak, ale může zabít bezbranné malé miminko?
V ženě jež už zabila tolik lidí, se najednou probudilo svědomí, svědomí, které nikdy nedalo o sobě vědět.
Dokonce i slzy, slzy, které dlouho ve svých očích nezažila se prosáli napovrch a pozvolně stékali dolů po tváři.
Uběhla přibližně třicet minut, Rose Blacková pořád zírala na malého sirotka, kterému zabila rodiče.
Rozhodla se!
Vzala dítě do rukou, přitiskla si ho ke své hrudi a opustila dům.
Bylo jí jedno, že nesplnila rozkaz, a bude proto hledaná a možná zabita. Bylo jí jedno i to, že právě drží dítě motáka a čaroděje z mudlovské rodiny. Zachovala se, jako žena, která nikdy neměla děti, ale přesto po nich tajně toužila a milovala je.