Prosinec 2015

Duro

31. prosince 2015 v 8:00 | Sarah Delwans |  Jednorázové povídky
Je dopoledne, jsem momentálně za školou, jelikož jsem byl na ošetřovně a poté se mi už nechtělo do výuky.

Stál jsem a sledoval, jak se ostatní žáci v oknech učí. Najednou jsem tam zahlédl i Stanislava Lockharta! Toho zmetka, který mě nechal propadnout a ještě mi několikrát strhnul body. A nejen to, dokonce zlomil srdce naši profesorce Wiseové. Neslýchané! Děvkař jeden, má tiky v oku, který bych mu nejraději vydloubnul.

A ať si říká, kdo chce, co chce... Nebo spíše já to říkám. Tak i Nebelvír má někdy nekalé myšlenky. Někde se ta má Zmijozelská rodinka podepsat musela, ne?

Prostě jsem se rozhlédl kolem sebe, vedle mě ležely pouze nějaké větve.

Kameny, které jsem potřeboval, byly někde v dálce, tam jsem byl líný chodit. Uchopil jsem jednu z menších větví, vytáhl jsem hůlku a vyslovil formuli - Duro.

Větev se proměnila v celkem těžký kámen, nenapadlo mě nic jednoduššího než přijít blíže a hodit onen kámen do okna, kde zrovna vyučoval profesor. Měl jsem štěstí, že učebna přeměňování je v prvním patře. Zasáhl jsem okno. Najednou se ozval vzteklý křik. Já se jen zasmál a odběhl za první keř, který jsem zahlédl.

Až později jsem si uvědomil, co jsem mohl způsobit. Ano, neudělal bych to víckrát. A přesto… škoda… že ho to netrefilo do zadku.

Vznik Bradavic podle... nezávislé studentky

24. prosince 2015 v 6:58 | Öldřiška Hödná |  Jednorázové povídky
Autor: Öldřiška Hödná
***
Jednoho rána se probudil strýček Góďa po kalbě a nic si nepamatoval. Vedle něj Rowena z Havraspáru, vrr, tak to není špatný, pomyslel si. A hle, na druhé straně Salda Zmijáček v trenkách. A u něj Helga Mrzimorská. Godrikovi proběhla hlavou spousta myšlenek, ale nechci být neslušná, respektive chci, ale nesmím. Nu což... Snad jsem si nasadil aspoň to vepřový střívko, řekl si Nebelvír v duchu, ale vrtal v něm zubák pochybnosti. A tak spolu ti čtyři kamarádi dál chlastali, fetovali a zkoušeli nové věci. Tedy alespoň po další čtyři týdny. Pak si Rowena vzala Godrika a Salazara stranou a s něčím se jim svěřila. S něčím, z čeho oba silně zesinali.

Dovolím si citovat z Kroniky prasniček bradavických:

"Salazare, Godriku,
nedělejte paniku,
musím vám však říct
že na svojí spodničce
dlouho jsem neviděla rudou týct,
snad nedojde k potyčce."

Tak pravila. Už není pochyb, že slavná dračice Row byla v jiném stavu. Takže měla (musela) omezit heroin, zlatavý mok, křišťálový oheň, všelijaké divotvorné rostlinky a tak dále, a tak dále. Ale doháje, byla to dračice Row! Takže to neudělala. Její břicho rostlo tak, až málem prasklo. A jednoho krásného dne porodila značně sjetá Rowena z Havraspáru malou modlitebnu. To se hned hoši hádali, čí ten spratek je! Helga, která se dosud držela v ústraní s nekonečným kalichem vína, zpozorněla a dopotácela se k Roweně, která si nyní po těžkém porodu pouštěla žilou ve svém děťátku. Helga hladově překousla pupeční konopné lano a marně si z něj zkoušela ubalit. Nebelvír se Salazarem se dohodli, že modlitebna vznikla chemickou reakcí dvou odlišných drog, a tak je to dítě obou dvou. Roky plynuly a z modlitebny se stával dům hříchů, až se z ní stal hříchů celý hrad. Všichni ze čtveřice zrovna dovršili patnácti let, když Odporné Bradavici, jak ji pojmenovala její matka, narostla Astronomická věž. Helga se na ní pokoušela postupně svést Salazara i Godrika, aby jí taky udělali takový hrad, ale ještě krásnější. Ani jeden však nechtěl platit tak vysoké alimenty. Hm, Helga měla smůlu, ale navrhla, že by si mohli zvát mladé feťáčky na vzdělávání, protože už mají strašně mnoho zkušeností. Počkali tedy ještě pár let a pak Ohyzdnou Bradavici přejmenovali na Š.K.O.L.A.Č.A.R.A.K.O.U.Z.E.L.V.B.R.A.D.A.V.I.C.Í.C.H. (Šarlatánský kroužek opilých labilních čub a rarášků asimilujících koktavým opilcům u zvláštního exota láskujícího vředy babky Rejnkový a dědka Arnošta i cudného "íííí" Cecilky Horákový.) No, nezletilí odvážlivci div nezbořili brány. Doupěti se pak začalo říkat jen zkráceně Bradavice. S přibývajícími lety bylo už zájemců tolik, že uchazeč o "studium" musel být "kouzelníkem", tedy nenapravitelným snílkem i bez drog. Počet kouzelníků se rozšiřoval, protože všichni studenti plodili pod vlivem drog další a další potomky, takže se s demencí už rodili. Vznikla i nová rasa lidí. Skuteční kouzelníci. Ale jak se kouzelníci handrkovali, na čem budou ujíždět nejvíc... A začali se handrkovat i naši čtyři kamarádi. Založili tedy koleje dle toho, co měli nejraději. Salazar Zmijozel - marihuana (proto zelená barva), Rowena z Havraspáru - pervitin (proto peří na křídlech orla), Helga z Mrzimoru (heroin - protivný jezevec bez drogy), Nebelvír - "prachobyčejný" alkohol (po kterém se cítil jako lev). Studenti byli na své koleje již od začátku hrdí a do Bradavic dojížděli ještě raději.

Jednou však někdo Salazarovi ukradl jeho sušené býlí. To se tak naštval, až dal oteklému Godrikovi do nosu takovou, že zrudl ještě víc, než už byl. Začali se hádat. A pak se hádali o to, kdo vlastně zplodil Bradavice, protože Salazarovi bez jointa náhle došlo, že jejich předchozí teorie je kravina. Na všechny se vykašlal a bez jediného slova odjel hledat nekonečné plantáže konopí. Když je našel, udělal si doupě zvané Bažina a nějakou dobu tam spokojeně žil. Jezdili mu tam i jeho bývalí či stálí studenti, z dálky i z popelnice u podniku.

A tak, prosím, dle mé představy vznikly Bradavice. A my, kouzelníci, jsme jen hříčka těchto nezodpovědných dětí... Ale není fajn nepotřebovat omamné látky k tomu, abychom byli omámení? Pravda - dost není nikdy dost.

Našeptávač

23. prosince 2015 v 0:09 | Sarah Delwans |  Moje básně
Hlas v mé hlavě mi říká,

zvládneš to neboj se,

srdce však pochybuje,

a strach se nevytrácí.

Proč bych se měla kvůli tomu trápit,

můžu si dělat co chci,

neposlouchat okolí a našeptávač,

který mě nutí dělat věci,

které bych nikdy neudělala.

Kolik špatného,

kolik zlého,

tolik sobeckého,

tolik sebestředného.

Co s tím mám dělat,

chci se ho zbavit,

zabít ho,

ale nevím jak!

Porada v kumbále

22. prosince 2015 v 23:35 | Sarah Delwans |  Jednorázové povídky
Byl krásný den, který se nedal porušit ani návštěvou v ředitelně. Pan ředitel si pozval všechny učitele na poradu. Nebyla by to však profesorka De La Vera, kdyby opět nepřišla pozdě.

"Pardon, potřebovala jsem něco vyřídit na ministerstvu!" vlítla do ředitelny po dvouch hodinách, co porada skončila. Oblečena byla do tílka s kraťasy, což neušlo ani novému mladému řediteli. Jen se na ni kouknul a raději uhnul pohledem.

"V pořádku," řekl. Byl až příliš moc milý, což u něj není zvykem. "Přijďte dnes večer do kumbálu ve třetím patře, podám vám informace." Profesorka na něj koukala jako na blázna - porada v kumbále?

Avšak ač to bylo jakkoliv divné, tak nakonec dorazila. Byla tam první, sedla si na okenní parapet a čekala. Půl hodina se vlekla a stále nic, obrátila se zády ke dveřím a pohlédla z okna.

Najednou ji někdo omotal ruce kolem pasu. Pevně ji sevřel a ona ucítila, jak ji ten dotyčný začal líbat na krku. Užívala si to, i když nevěděla kdo to je. Podvědomě to asi věděla, ale nechtěla si to připustit.

Otočila se, pohlédla do očí svého nadřízenému. Najednou to nebyl ten hrozivě vypadající zlý muž, viděla v něm chlapa svých snů. Začal se k ní přibližovat. Ona se rozhodla ho trochu poškádlit, a proto začala couvat dozadu, až narazila do zdi, to ji trochu nevyšlo no.

Dívali si do očí, v kterých každý z nich viděli očekávaní a zvědavost. Dotkli se jemně navzájem svých rtů. Netrvalo to dlouho a svůj polibek prohloubili. Rosalie ucítila v podbřišku spoustu poletujících motýlků a hlavně ruku, jejž jí prohledávala snad každý kout jejího těla.

Za pár minut byli oba dva bez oblečení, byli na sebe nalepený a začala hra ještě příjemnějších dotyků, která by možná i pokračovala, kdyby...

Někdo nezakašlal na chodbě...

Nešel kolem Filch...

Nezačal řvát: "Vy nezbední studenti! Vylezte okamžitě!" ...

Nevletěl do kumbálu ...

A nenačapal je.

Ale alespoň jedno pozitivum to má - dostal padáka!